Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Až se budou jednou sepisovat dějiny metalu od 90. let do současnosti, PARADISE LOST nabídnou ideální materiál na případovou studii. Kapela, která na přelomu osmé a deváté dekády stála u kolébky ostrovního doomu, ztělesňuje všechny možné proměny žánru - opouštění žánrových doktrín, hledání melodičtějšího projevu, sbližování s hlavním proudem, neúspěšný pokus stát se jeho pevnou součástí a následně zase lehký ústup k původním hudebním východiskům. Smířlivá cesta vstříc fanouškům, kterým nevoněly depešácké koketérie kontroverzního "Hostu" ani rozměklý rockový zvuk "Believe In Nothing", jako by novou deskou "The Plague Within" opsala pomyslný kruh.
I když se může zdát, že bájný Uroboros požírá svůj ocas a PARADISE LOST podstoupili dokonalý regres do časů "Gothic", bližší ohledání čilé zdechliny prozrazuje přeci jen složitější (hnilobný) proces. Předně, člověk nemusí být profesorem muzikologie, aby po prvních zatuchlých závanech otevíráku "No Hope in Sight" vytušil, odkud hřbitovní vítr vane. Jádro "Miltonovců" se zjevně nechalo ovlivnit svými volnočasovými aktivitami. Nick Holmes konečně pochopil, že jeho snahy o zpěv stály vlasy už několik generací posluchačů a při hostování v BLOODBATH si našel ideální polohu - vymezenou drsnějším frázováním a masitým growlingem, který se mu z veteránského hrdla valí jako mazlavé bláto. A Greg Mackintosh zase v supergrupě VALLENFYRE zjistil, že když do svých laufů bude míchat méně vody a více betonu, mohl by chrám PARADISE LOST držet pevněji v základech.
A stalo se. Jestli na mě nová deska něco dýchá od první chvíle, je to mnohem větší semknutost a zarputilost, byť se tak děje za cenu obětování hitového potenciálu. V materiálu na "The Plague Within" můžeme cítit návrat časem, k triviálním a beznadějně pulzujícím riffům ze skvělé éry "Icon" a "Shades of God", přímočaré stavbě skladeb a řízně chrleným refrénům. Kapela ale nesetrává v první polovině deváté dekády a spouští se ještě hloub, až do temné studny death/doomového truchlení. PARADISE LOST zručně oscilují mezi dvěma extrémy. Mezi nejrychlejší a nejpomalejší skladbou své kariéry ("Flesh from Bone" versus "Beneath Broken Earth"), mezi brutálním retrem a soundem, který je naopak v něčem velmi současný.
Říká se, že když hrajete něco dostatečně dlouho, dostane se to znovu do módy. V případě Britů to určitě stoprocentně neplatí, ale je celkem vzrušující poslouchat, jak se počátky kapely a raná doomová echa propojují s módní stonerovou těžkostí a zemitostí. Po počátečních úšklebcích nad tím, že s řídnoucími vlasy musí kapela hledat žánr, kde frčí spíš dlouhé vousy, se ovšem dostavuje uznání. S přibývajícími poslechy se stoner doomová tryzna "Beneath Broken Earth" vyhoupla mezi moje nejoblíbenější skladby, ani ne tak pro okázalé rochnění v totální beznaději, ale proto, že v ní zní PARADISE LOST jako kapela kmetů, kterým činí zvláštní potěšení hrabat se ve vnitřnostech žánru, který sami pomáhali definovat. A s nemenším zalíbením vítám nekomplikovaný tah na branku, jaký nabízejí s gustem odriffovaná "Punishment Through Time", jílovitá hoblovačka "Terminal" nebo ryčná "Cry Out".
Problém mám s těmi pasážemi desky, v nichž se orchestráními aranžemi a ortodoxními riffy kapela propadá nejen do minulosti, ale i do určité apatie. "Sacrifice the Flame" a "Victims of the Past" jsou přesně tou částí alba, kde se PARADISE LOST ztrácejí v bezčasí mezi tím, co bylo a co je. Naštěstí druhou polovinu desku úspěšně resuscituje zmíněná "Cry Out" a hlavně závěrečná "Return to the Sun", v níž si člověk může vychutnat dobře známou podmračenou esenci Britů v balení, které mi přijde vůbec nejlákavější od roku 1997. Přesně tak dlouho jsem totiž čekal na album PARADISE LOST, které mě sekne drápem.
Holmes si zkrátka může bručet svoje: "No hope in sight / daylight before them dies / enshrined the horrified / no hope in sight." Tam, kde není na obzoru žádná naděje, se PARADISE LOST vždycky dařilo nejlépe.
P.S. Pokud něco nechápu, pak je to přehulený zvuk a produkce. Stačí si poslechnout "Icon" a "Shades" a jenom smutně kroutit hlavou, kolik se nám toho s loudness war vytratilo...
Mor na vaše duše! Deska, která zastihuje PARADISE LOST v zamračeném bezčasí a navzdory pokusům o ironické úšklebky nad snahou starých pánů dohnat dlouhými vousy minulost i současnost, se lepí na duši jako bláto na podrážky.
Všetko tu do seba zapadá. Greg je stroj na parádne riffy, Nickovi prospelo účinkovanie v hviezdnych BLOODBATH, album "The Plague Within" má všetko, aby sa mi páčil najviac zo všetkých "comebackových" nahrávok. Aj krásny obal.
Pre fanúšikov najkrajších čias "Shades Of God" - "Icon" absolútna povinnosť a ako bonus k tomu tešenie sa na jesenný koncert v Bratislave. V Randale, "u nás doma v obývačke" 25. októbra.
17. července 2015
Hooya
8 / 10
Album, které mělo bývalé svěží a životaschopné legendě definitivně zlomit vaz, se až nečekaně povedlo. Těžko říct, co tentokrát udělali Mackintoshovci špatně, že stvořili desku, která ač je vržena do metalového pravěku, nezní nikterak směšně, vykonstruovaně, vyšuměle, uměle. Atmosféra jako z vrcholných děl SATURNUS, ponurý hitový potencionál jako z období „Icon“, skvělý Holmes, svůdně se opakující riffy a přes pospolitost materiálu nemožnost si jakkoliv znechutit tento krásný zablácený monument. To jsem od Ztraceného ráje dávno nečekal!
17. července 2015
Radicalcut
6,5 / 10
Návrat k vlastným koreňom na posledných albumoch PARADISE LOST mi jednoducho sadol. A to až tak, že predchádzajúce 4 albumy som počúval podstatne častejšie, než klasické dosky. Podľa môjho názoru toto retro snaženie v dokonalosti formy a obsahu kulminovalo na predposlednom „Tragic Idol“. Novinka mi však príde pomerne fádna a bez výraznejších nápadov. PARADISE LOST doposiaľ vždy udržali svoj štandard aj v experimentálnej fázy kariéry a inak tomu nie je ani v tomto prípade. Neurazí, len jednoducho nebaví.
17. července 2015
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
fathertime
6,5 / 10
na tento album sa urcite tesilo kopec ludi (vratane mna), ale vysledok nie je az taka slava... Nickov chrapot si uzivam v poslednych Bloodbath, tu ho je vsak az prilis na ukor skvostnych melodii, ktore tvorili chrbticu poslednych par albumov... zahrobna atmoska samozrejme vysla na vybornu, ale miestami je to riadna nuda...
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.